Texty

Špatný časy

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, srpen 2005

Ztratil jsem řeč v půli slova,
chytla mě křeč a já to zkoušel znova.
Ztratil jsem směr v půli trasy,
ber to jak ber, jsou tu špatný časy.

Ztratil jsem cíl v půli vystoupení,
uprostřed sil přišlo překvapení.
Poslední lok tuzemskýho rumu
a napřesrok žiju bez rozumu.

Lítám jak smetí, zbaven gravitace,
a roky letí, už je mi x-a-dvacet.
A holky krásný jsou pořád mladší,
kašlu na sny, ty mi nevystačí.

Jsem jako vesta do dveří přichycená
a moje cesta chlastem je oplocená,
klopýtám, sotva se plazím po chodníku,
rezavá kotva ve tvaru otazníku.

Zimní čas

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, říjen 2005

Jako když utne, čas se v poli zastavil,
nanejvýš nutné na hodinu ztratit cíl.
Úplně všude najednou vlaky zastavily,
něco na tom bude, mně taky docházejí síly.

V časový pasti náhle mě rozbolelo břicho,
po celý vlasti na hodinu mrtvý ticho.
Šedesát minut, vteřiny v masovym hrobě,
necítím vinu, můžu bejt nevěrnej sám sobě.

Nejsem tady, na hodinu jsem zhas,
k slunci zády, čekám na zimní čas.
Jinde ptej se, na otazníky kašlu,
prostě nejsem, generálka na šlus.

Prázdný kapsy na plnym pohřebišti minut,
piju absinth a potom odhodlám se k činu.
A ze všech koutů hodiny jarem zavražděný,
náhle jsou tu, do světabolu vypuštěný.

Nejsem tady…

Svítá

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, listopad 2006

Vítr kolem nás dvou se prohání tmou,
podzim nám nadělil křídla,
k zemi snáší se sníh, ševelí ve větvích,
a my žijeme sen bez kormidla.

Město zahalený, mlhou odkojený,
polyká kouřový menu
a my unavený, v sobě zabalený,
míříme k jednomu jménu.

Nejistá budoucnost na trase Praha – Most lítá,
pouští mě do sebe jako kouř do nebe.
Svítá, když prší ze stromů,
hvězdy jdou domů a slunce je vítá.

Láska nemá vadu, květen v listopadu,
denně sedáme k jednomu stolu,
snad to ustojíme, snad se uživíme
a dojdeme do cíle spolu.

Nejistá budoucnost…

Pasáček vesmírnej
úkol má nesmírnej, sčítá,
hvězda mu utekla,
až ke mně do pekla.
Špitá mi do ucha kouzla,
pod peřinu vklouzla
životem zpitá.

Tanečnice

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, červenec 2006

Na zemi roste tolik kytek, že se až začínám bát,
je jaro a můj drzej skřítek, šeptá mi: „Pojď si hrát!“
Chlazená Plzeň, dva tři rumy, už sedá na lep,
vůně vlasů a růž ze rtů mi vychyluje tep.

Na louce tolik pampelišek, chci všechny nejlíp hned
a pak se s nima z velkejch výšek koukat na širej svět.
A jednu schovat před druhou a všechny je mít rád,
jenže, ty šmejde, to přece nejde, na co si to chceš hrát?

Až ti ladný tanečnice uzavřou svý klíny,
nakopou tě do zadnice tvoje vlastní stíny.
Koho budeš zajímat plešatej a tlustej,
pozdě bude rozjímat, že jsi bejval hustej.
Vím, jseš svůj, ale taky trochu hnůj,
zatím tě maj' rádi, ale to si pamatuj:
Každej rub, bohužel, má taky líc
a ten kdo bere všechno, nezbude mu nic.

Na zemi roste už jen plevel
a já jsem dolítal.
Zbejvá už jenom jeden level,
ďábel aby to spral.
Stojí tam poslední růže planá,
kolem ní trubců roj,
zamilovaná, ale zaminovaná,
bude to, chlapče, boj.

Neúnavný tanečníci skenujou jí džíny,
vypadají uličníci jako tvoje stíny,
jeden trochu plešatej, druhej zase tlustej,
kdo je tady upjatej a kdo je tady hustej?

Jseš přece svůj, tak taktizuj,
vypij si tu polívčičku, pěkně mašíruj!
Každej líc jednou vybledne
a ten kdo bere víc, tvrdě dosedne.

Zákaz vjezdu

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2007

Prožili jsme spolu, i když se to nezdá,
jen několik týdnů na koleji Hvězda,
půlku mýho srdce v pokoji jsi měla,
jak to, že jsi na to, holka, zapomněla.

Stavili jsme spolu životy ze sněhu
a ještě než roztál, dala jsi mi něhu.
Dalas mi jí s sebou, dalas mi jí tolik,
opil jsem se tebou, těžkej alkoholik.

A když jsem se vzbudil, nebyla jsi tady,
dokola jsem chodil, nevěděl si rady,
rozbolelo slunce, rozbolela duše,
rozbolelo srdce, rozbolelo hluše.

Dva tisíce čtyři, pět a šest a sedum,
černý netopýři vynesli mě před dům,
nebe zavrzalo, otevřelo bránu
a já začal zpívat, i když už je k ránu.

Já tě volám zpátky, chci tě zase vidět,
očima tě hladit, společně se stydět,
položit ti ruku tam, kde se to vzpíná,
položit ti hlavu do černýho klína.

Už mě vedou v poutech za kacířský věty,
postavili hradby mezi naše světy,
ještě než se vydáš do zákazu vjezdu,
rozpomeň se, vílo, na tu naší Hvězdu.

Nemám sílu…

Ztracenej

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, prosinec 2004

Mám lebku děravou,
šmouhy pocitů nad hlavou.
Jsem kejklíř, falešnej hráč,
lezu do bytů a za mnou pláč,
lezu do duší.

Nikdo netuší, že jsem sám
svýho obrazu shnilej rám,
srdce prohnilý, voskem slepený,
voskem z lidskejch slz, totálně zmatený.

Proč pocit mám, že kudy chodím,
tudy rozsévám žal?
Proč když se z jedný mely vysvobodím,
nekráčím dál?

Jména obětí do kruhu poskládám,
začátek století nějak nezvládám.
Jsem ztracenej, jsem svoje maska,
mozek je zpocenej a kde je láska?

Miluju oči, když do tmy koukají,
jsi moje Nšo-či, jsi moje potají,
miluju vlásky, miluju upřímnost,
já lžu ti z lásky a ty mě máš už dost.

A ty mě máš už dost a já ti rozumím,
ta moje nestálost, jinak žít neumím
než v něčí náruči,
mně se to příčí,
život mě naučí, anebo zničí.

Proč pocit mám…

Jména obětí…

Pisces Fish (Ryby)

George Harrison / G. Harrison, Ondřej Fencl, 2003

Vesla času brázdí svatou řeku,
ryby plují podél břehů sem a tam,
duše uniká a dávný kolo věků
jede ztěžka, budu muset zavřít krám.

Kolem řeky se plouží stará paní,
tiše čeká, až zazní shůry hlas,
přes den usíná, v noci má těžký spaní,
dobře ví, že brzy přijde věčnej čas.

Zvony v dálce zní,
řeka proplouvá duší mou.

Kouř se valí z panelových hrobů,
malej kouzelník našel svůj skrytej sen,
v černý láhvi, kam nalil všechnu zlobu
a pak skončil ten svůj nekonečnej den.

Kdesi v mořích na ostrově v dáli,
najdeš ticho, jak v poušti polední,
prostí vojáčci tam rozprávějí s králi,
už je čas odejít na pouť poslední.

Zvony v dálce zní…

Čirou vodou, která nepoznala špínu,
budu plavat, až se kolo zastaví,
kolem bohů, praotců i vlastních synů,
jestli najdu pevnou zemi, kdopak ví.

Vesla čeří vody moří,
tisíc lidí, který z nich má správný hlas,
plamen naděje jen skomíravě hoří,
dobrý bože, dej mi, prosím, ještě čas.

Někdy zdá se mi, že nejsem vlastním pánem,
někdy zdá se mi, že můj život je snem,
jsem jak noc, která se nepozdraví s ránem,
měl bych dojít tam, kde vlastně dávno jsem.

Zvony v dálce zní…

Pochyby

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 6.8.2006

Léto si vlezlo do sklepa, zřejmě se uchlastalo,
slunce zatáhlo do depa, dnes ráno už nevstalo.
Auta se broděj' ulicema jak ňáký remorkéry
a nesvéprávný myšlenky se rozlítly všema směry.

Na nebi šmouhy černavý, v tichym bytě tak pusto,
pochyby kroužej u hlavy, pohyby dávnejch jistot.
V bytě je jako v márnici, za oknem siréna vyje
a před domem na silnici hromadná havárie.

Léto, bože, léto, vrať se do mě!
Lásko, bože, lásko, přijeď pro mě!

Je mi, jako bych ochrnul na všechny možný údy,
někam bych sám sebe odhrnul, ale netuším kudy.
Všechno je tupě monotónní, venku lije a lije,
krvavej obzor slzy roní, nebeská anarchie.

Léto bože léto…

Spolu

František Nedvěd/Ondřej Fencl, říjen 2005

Měsíc si nasadil pletenou čepici,
slunce už nezpívá, ztratilo sílu,
čas se nám ochladil, ticho je v ulici,
kde kdysi u piva potkal jsem vílu.

Špinavá, copatá stála tam u baru,
s modrejma očima plnejma bolu,
jen jsme si nalili pití do poháru,
tak už jsme věděli, že budem spolu.

A pak dva měsíce smály se ulice,
minuty rozkvetly od pólu k pólu,
čas běžel pozpátku a my tu pohádku
až do dna přečetli, napořád spolu.

Komu se poštěstí vyhnout se rozcestí,
nemusí přemítat, kam jet se sluší.
Nám první rozcestí přineslo neštěstí,
tobě kříž u cesty, mně smutek v duši.

A pak dva měsíc plakaly ulice,
minuty uvadly od toho bolu,
čas běžel dopředu a já zas dozadu,
sny se mi rozpadly od pólu k pólu.

Měsíc si nasadil pletenou čepici,
slunce se odívá v smuteční masku,
čas se nám ochladil, ticho je v ulici,
kde kdysi u piva potkal jsem lásku.

Svitavy II

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2007

Včera jsem se rozloučil s vílou,
zákázali o ní snít,
vyvěšuju vlajku bílou
a začínám jinak žít.

Rezignuju na svý přání,
ignoruju duše řev,
do mrazáku vzpomínání
napustil jsem horkou krev.

Zakázali na ní myslet,
zakázali rozjímat,
vodorovně, šikmo, svisle,
s každým tahem hrozí mat.

Zakázali za ní jezdit,
hluchý ticho po bouři,
zůstaly jen díry ve zdi,
dávno se z nich nekouří.

Svitavy jsou asi kdesi,
copak jsem tam někdy byl?
Určitě jsou kolem lesy
a snad i kvete rozrazil.

Tak se teda, vílo, vzdávám,
začíná věk dlouhejch zim,
na rozloučenou ti mávám
ale ty jsi dávno s nim,
ale ty jsi dávno s nim.

Uvařil jsem si čaj

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1.5.2005

Uvařil jsem si čaj, je něco přes tři ráno,
mý noční můry maj' už zase vyprodáno
a tmou už letí den, přistává na Ruzyni,
jsem v sobě zablouzen jak v zrcadlové síni.

Uvařil jsem si čaj, je dlouho po půlnoci,
a srkám přes okraj, jsem doktor po nemoci,
na očích balvany a v hlavě zvony zvoní,
když klečím u vany a mlčky snívám o ní.

Uvařil jsem si čaj, dneska v noci už třetí,
zas další první máj, ach bože, to to letí,
pan květen vyfáral, už rozhlíží se Prahou,
a já bych si jen přál vidět tě zase nahou.

Uvařil jsem si čaj a představivost bájí,
projíždím s tebou ráj a jablka už zrají,
hrajem si na těla a přitom jsme jen stromy,
ty dávno dospělá, já ztělesněný omyl.

Hrajem si na vztahy a přitom jsme jen stroje
bez větší odvahy a bez schopnosti boje,
střílíme slovama, v šuplících reznou kolty
a mezi nohama se uvolňujou volty.

Uvařil jsem si čaj, je něco po půl páté,
bezchybná božská stáj už vysílá své svaté,
na prvních paprscích sedlají svoje koně,
je slyšet divnej smích a hudba hraje pro ně.

Uvařil jsem si čaj a pro mě taky hraje,
naplněn po okraj běžím se dotknout ráje,
zmámenej kličkuju sem tam po hracím plánu,
boty si obuju a běžím kynout ránu.

Uvařil jsem si čaj a rozlil do dvou šálků,
ty šálky, ač je máj, si vyhlásily válku.

Nebe nad Berounem (Plíhalovka)

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 4.10.2009

Usměj se ještě, princezno z Nuslí,
na kapkách deště roztáčím duši,
na tenkým ledě mý srdce bruslí,
zavřený oči a zacpaný uši.

Na hlavu polštář, jsem zase zpátky,
tam někde pod námi je asi pole,
máváme drakům, jsou na nás krátký,
realita je daleko dole.

Schoulený v jedno křižujem vesmír,
sedláme vítr, spolkneme dálky,
já na to kašlu, že se to nesmí,
já jsem se právě vrátil z války.

Já jsem se právě vrátil ze snu,
ve kterým se teď budu zmítat,
došel mi vzduch, tak pomalu klesnu,
nedělní večer neumí lítat.

Bolavej návrat do skutečnosti,
podzimní stráně plný touhy,
v nebi jsme byli jenom hosti,
noci zas budou smutný a dlouhý.

Nějaký ledy ve mně se hnuly,
tekutej sníh mi bičuje tváře,
na konci příběhu naskočej nuly,
ale teď hořím jak stránky snáře.

Zbloudilá múza s příchutí pláče,
vysvléká Prahu z letní róby,
objímá lampy u Synkáče
můj kolovrátek na čtyři doby.

Utíkám davem pryč od davu,
mám prosit duši ať se postí?
Nepošlu svý sny na popravu,
žijem dál tajně z minulosti.

Havran

Ondřej Fencl/Edgar Allan Poe, Ondřej Fencl, 1998

[e]Skončil [G]dlouhej [D]den, [e]mnohý [G]sní svůj [D]sen,
[e]básník [G]za sto[D]lem [C]kouká [D]z okna [e]ven,
[e]oheň [G]sálá [D]tmou, [e]básník [G]ruku [D]svou,
[e]na mrt[G]vole [D]má, [C]která [D]nedý[e]chá.

[G]Vtom někdo [F#]ťuká, [F]básníkova [e]ruka
[C]kliku dveří [G]stiskne, [D]pro dnešek to [e]riskne,
[G]dveře ote[F#]vírá, [F]do temnoty [e]zírá,
[C]pojď si pro mě [G]ďáble, [D]ukonči mý [e]trable.

Místo ďábla však velký černý pták
do sednice vlez, jde z něj trochu děs,
k mrtvé usedne, oči pozvedne,
pak jak ďáblů chór zařve : „Never More.„

Básníku, pěvče, to bylo tvý děvče?
Netvař se tak vztekle, sejdeš se s ní v pekle,
jsem jen hodný čertík, odpust mi ten žertík,
pařáty mě zebou, budu chvíli s tebou.

Básník tasí zbraň, pojď ty lítá saň,
pojď se se mnou bít, kdo z nás bude žít?
Meč se vzduchem mih, havranův hlas ztich,
vítr vane z hor pozdrav „NEVER MORE„.

Protest song

Ondřej Fencl/Václav Hrabě, 2003

[D]Jó už to [C/D]slunce [H/D]pomalu [B/D]mizí
v hlubinách řeky v zátoce cizí
a tma je hustá těžká jak touha
jít [D]domů a [G]smutný [A]voják se [D]rouhá

[A]Už je ta [D]válka [G]trochu moc [D]dlouhá
[A]už nás to [D]zmáhá, [G]smutek a špí[A]na
[D]kdopak vám [C/D]ještě [H/D]uvěří v bo[B/D]ha
[D]pod nímž se [G]koná [A]ta řezni[D]čina

V přestávkách střelby zní harmonika
a kousek řeči co zahání nudu
poslyšte bratři řeč rozvratníka
v Rusku je mír a dávaj tam půdu

Už je ta válka…

Konečná

Ondřej Fencl, Ondřej Fencl, 2004

[e]Konečná, vystupte [C7]prosíme
dál už to [e]nejede, my zpátky [C7]musíme,
vy si tu [a/C]zůstaňte, vy jste [C7]na konečný
a plakat [H7]přestaňte, vždyť je to zbytečný

Hej pane, co je vám, já dál jet nemůžu,
já jsem jen řidičem, já s tím nic nezmůžu,
tady je konečná, bez jiný možnosti,
nemelte o lásce, vždyť jsou to hlouposti

Pokud vím věděl jste, do čeho půjdete,
když se do tý řeky bezhlavě vrhnete,
tady je konečná, to jste měl pochopit,
že se tam taky můžete utopit

Já vím, že krásně je, v noci na koleji
a že teď vzpomínky trošičku boleji
ale to přebolí, no tak už padejte,
fotky roztrhejte, obrázek prodejte

Chce se vám vrátit čas, no to se proberte,
hej pane, prosím vás, tak se s tím poperte,
a co ten copánek, to jako vzpomínka?
tak ten si rozpleťte, to je má podmínka

Zmizte mi z očí, vy vrahu naděje,
zmizte mi z očí, na všechno pozdě je,
ale co dělat mám, cítím se strašně sám
vymazat vzpomínky já prostě odmítám

Na tisíc polibků na noci v objetí
na pražskou výhybku, na slzy dojetí
na její sladkou tvář a v cé dur Zmrzlinář
na dvěstě osmičku, na mojí pokličku

Která se hodila na její hrníček
když mistr Beethoven rozezněl měsíček
ztracený iluze, ztracený doklady
tyhlety vzpomínky jsou moje poklady

Ach pane řidiči, že vy jste nebes pán,
prosím vás pomožte, můj čas je vyčerpán,
vemte mě do ráje, já čekat budu tam,
ona tak krásná je, že ani nedutám

Já nechci život žít, chci odtud odejít,
ztratil jsem naději, chci už jen ticho, klid,
vymazat minulost, vymazat budoucnost,
vymazat přítomnost, byl jsem tu jenom host

Anebo tebe, uprostřed nebe,
budeme spolu plout, jenom tě obejmout
a pak se proměnit v kuličku sněhovou
a pak se probudit...

...mít báseň hotovou
ještě se zamyslet, pointu uhodnout,
nejde to vrátit zpět...

Pískající cikán

Trad., úpr. O. Fencl/J.Tichota, F.Novotný, 1987/2005

[G]Dívka [A/C]toulá se [A/h2]vini[A/c]
[G]tam, kde [A/C]zídka [A/h2]je níz[A/c]
[G]tam, kde [A/C]stráň končí [A/h2]voní[C]
si [G]písnič[C]ku někdo [G, C]pís[D]

Ohlédne se a propána
v stínu, kde stojí líska
švarného vidí cikána
jak sedí písničku píská

[A/C]Chvíli tam stojí [A/h2]potichu
[A/C]písnička si ji [A/h2]získá
[A/C]domů jdou spolu [A/h2]do smíchu
/:je [C]slyšet [G]cikán, jak [D]píská:/

Jenže tatík jak vidí cikána
pěstí do stolu tříská
ať táhne pryč vesta odraná
groš nemá, něco ti spíská

Teď smutnou dceru má u vrátek
jen bůh ví, jak se jí stýská
kéž vrátí se mi zas nazpátek
ten, který v dálce si píská
jde dál a píseň svou píská

Na závěr zbývá už jen říct
v čem je ten kousek štístka
peníze často nejsou nic
má víc, kdo po svém si píská

Za vodou

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2004

kapodastr na 5.

[G]Povím vám pohádku o milování
to vám takhle jednou za svítání
něco ve mně zahořelo
Nejdřív se to zdálo bejt jen jako sen
ale jak tak běžel za dnem den
táhlo mě to a nepouštělo

Na jaře je všude kytek dost
utrh jsem si takhle jednu pro radost
přivoněl a byl jasnej
vystřelil jsem do prostoru amorův šíp
těžko bych se někdy mohl trefit líp
řeknu vám: já jsem šťastnej

Už nejsem [G]sám jak v plotě [D]kůl
už mi [e]má kdo prostřít [a]stůl
za vo[F]dou, za vo[e]dou, za vo[D]dou
Teď mám o čem jsem si snil
já se lítat naučil
náhodou, náhodou, za vodou

Nejsem [G]sám [D6]

Miloval jsem, chyboval jsem, přiznávám
bojoval jsem, já se jen tak nevzdávám
a najednou záře jasná
Jak jsou někdy beznadějný začátky
tak je potom láska jako z pohádky
zmatená a strašně krásná

Už nejsem sám…

Cíle

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2004

kapodastr na 1.

[e]Naděje na víru,
v závějích papíru
[c]slova si [G]na věty [D]hrají
Čas někam uhání
bez větších poslání
hlavně, že hodin se nají

Přemýšlím o světě,
větičku po větě,
snažím se dosáhnou cíle
Za tebou uletím
a s dalším stoletím
nebude pro mě tu chvíle

[e, C]Snažím se dosáhnout [G][D]le

Dvě těla splynuly
do sebe zapluly
a tiše zapnuly třetí
slzy jim kanuly
na buly stanuly
a puk už do brány letí

Slunce se ztratilo
krví se zbarvilo
zapadlo do jámy bílé
měsíc to pochopil
pod kotlem zatopil
a v rámci určený chvíle

Snaží se dosáhnout cíle

[e]Úó, [D]ó, [G]ó, [C]uó, o, [D]ó

Další den na dlani
tři černí havrani
zuřivě do masa klovou
kafíčko do šálku
hrajem si na válku
na válku papírovou

A zatím nad městem
proti všem bolestem
vysvitlo v celé své síle
slunce. Má naděje
ještě je a já se
zas snažím dosáhnout cíle

Snažím se dosáhnout cíle

Úó, ó, ó, uó, o, ó

Déšť

Ondřej Fencl/Václav Hrabě, 1967/2003

spodní E podladit na D

[D]Na horkých střechách [C2]zasyčel [D]déšť
[D]jako když [C2]hoří [G]suchá [D]tráva
[D]promoklá [C2]tramvaj [G]odbíjí [D]šest
[C2]na město tiše [G]poprchává [D]

Jdu sám a v dešti za řekou hřmí
né, nevadí mi zmoklá hlava
jen se mi zdají bláznivý sny
že prší na město voňavá tráva

[D]Potichu zpívám [D/A]do rytmu deště
[D7]promoklý slova [D6]o zmoklym městě
[g2]jdu sám nevím [D]kam
a s každou kapkou [G]znova začí[A/e]nám. [A2] [A4] [A]

Pod polštář dám si až půjdu spát
blues o dešti, kde voní tráva
snad se mi bude celou noc zdát
že venku tiše poprchává

Omamá

Ondřej Fencl / Ondřej Fencl, 2003

spodní E podladit na D

[d]Nakapala na ručičku [C]deset kapek [d]vosku
pak se jí to rozleželo [C]v jejím [G]dětským [d]mozku
milovala, pak si vzala trochu víc než měla
je to smůla, další den už nikdy neviděla

Tomu dala, tomu nic a tomu taky dala
pak se do svý pavučiny sama zamotala
jenom sobě napospas si nevěděla rady
tak se k tomu nebezpečí otočila zády

[d]Omamá, [C2]jediná, [G] [d]dušička [C2]nevinná [G]
maličká, vybitá, Omamá, zabitá

[d] [F] [C] [d]

Hodně žila, málo spala, taky hodně pila
se smrtí si povídala, o životě snila
pak se tomu poddala a když jí došly síly
plakala a nožíkem si otevřela žíly

Omamá…

Zahoukala sanitka, zakrákala vrána
zavřely se vzpomínky, zavřela se brána
rakev taky zavřená a setlučená hřeby
už tu nikdy nebude odletěla k nebi

Souvětí

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2002

Celej [G]smutnej svět se dnes [D]zhasíná
zbytek [e]naděje zvolna [C]usíná
[G]štěstí má [D]dovolenou [G] [D]
To co [G]stalo se, to se [D]mělo stát
nebo [e]nemělo, tak nech [C]vítr vát
[G]nesmíš bejt [D]na kolenou [G]

Bylo nebylo ptáci zpívali
slunce zapadlo citů přívaly
najednou všechno šlo líp
v dlouhým objetí čas se zastavil
krásný souvětí nakreslily cíl
pro tenkej červenej šíp

[C2]Pak zlom a [G]do no[G/e]su [D]pěst
[C2]moc nespra[G]vedli[G/e]vej [D]trest

Byla jen tvůj svět, teď seš bez světa
bloudíš vesmírem jako raketa
v zajetí zářivejch hvězd

Roky odletí, pak i staletí
po nás zůstanou jen ty souvětí
tak proč si na něco hrát
Vítr rozfouká naše kostičky
z krásnejch holčiček budou babičky
toho se nesmíme bát

A všude záplavy vět
který jsem už někde čet

Kašli na zvyky, blbý zásady
na ty co se ti smějou za zády
na celej tenhleten svět

Mrtvé duše

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2002

kapodastr na 3.

[e]Zakrytej [G]černej povoz [A]ulicí [e]skřípe
kočí má smutný oči zakalený
písek pod kolama tiše se sype
město v poledním žáru unavený

Dvě velký černý rakve
pod plachtou z celtoviny
uvnitř dvě mrtvý duše navždycky spí
a všude kolem strašlivej pocit viny
ty kluci doopravdy nebyli zlí

[G]Máv[D]nou [a]nad tebou [e]
[C]vždyť byl jsi [G]jenom jeden [D]z milionů
[G]zav[D]řou [a]za tebou [e]
[C]a pak už [G]jenom hlasy [a]věčnejch zvo[H7]

Dva kříže u potoka zabodlý do kamení
za chvíli rozežere vraždenej žár
tak už to prostě chodí, že něco náhle není
zbyde tu po tobě jen vzpomínek pár

Mávnou…

Soumraky

Ondřej Fencl, Ondřej Fencl, 2005

[D]Jsou vla[A]ky, co [h]jedou [G]zpříma
jsou mraky, co jedou s nima
jsou taky soumraky
jsou rybky, co nosí štěstí
výhybky na rozcestí
[D]polibky, [h]přízra[G]ky [A]

[D]Bůra na koleje [a]dám
a pak se [C]ptám, co z toho [G]mám
rozjetý štěstí pálí do dlaní
řekni kudy na to jít
sám sebe sejmout a pak se zpít
a pak brečet do lhaní

Jsou lidi, co rovně jedou
jsou lidi, co to nedovedou
jsou lidi, co ani nechtěji
kličkujou po cestičkách,
vtipkujou ve svejch kličkách
u soudy mlčeji

Bůra na koleje dám…
A tak se [D]ptám, [A]co z toho [C]mám. [G]

Blues pod Petřínem

Ondřej Fencl/Václav Hrabě, Ondřej Fencl, 2005

Žár se v jitřním slunci chvěje
mlha se na krůpěje rozpadá, je den
bloumám ranní Prahou
příjemně vlahou, letním časem podveden

Vzduch si noční odér ještě podržel
a já kráčím nevím kam, jen abych šel
dolů Petřínem, pozdravit bráchu Máchu
tramvaj si cinká blues
a svět je plnej včel

Jdu podél řeky, kterou starý olše vroubí
a žlutou travou až po listnatý loubí
a Praha na klaksony troubí ranní blues
čerstvýho chleba, tvrdejch snů
a prošlejch můz

Žár se na hladině třpytí
a z listí tiše přiletí ti čísi vzkaz
„oh Lord, won't you buy me a Mercedes Benz?“
zpívá si nahá Praha a vodou plyne čas

V zrcadle Vltavy se moje křídla chvějí
dvě dámy u kávy si za sklem vyprávějí
vrácený flašky cinkaj rytmus Vlado Čecha
není kam spěchat, Praha troubí ranní blues

Svitavy

Ondřej Fencl / Ondřej Fencl, 2004

[A]Prázdnou hlavu, [A4]městem plavu [A5]do polí
v tomhle stavu už mě pranic nebolí
natáhnu se pohodlně do řeky
a pak zavřu svoje očka navěky

Na krku mě hladí tvoje korálky
z cizích očí odstraňuješ ospalky
z kalendáře cizí tváře čteš si sen
a já našel v černý řece soudnej den

[c#]Sněží nám tu [f#]sněží, [D]kolem tebe [A]běží
[C#]jiná rea[f#]lita, [h]nad Svitavou [D]svítá
[c#]svítá ve Svi[f#]tavě, [D]svítá, vy to [A]víte,
[c#]svítá v mojí [f#]hlavě, [h]proč mi nevě[D7+]říte

Z šedý kůry vyškrabuju vzpomínky
chutnaj jako vysušený rozinky
řeka ze mě scvrklou duši vyplaví
nic nespraví moje srdce churavý

1. února

Ondřej Fencl / Ondřej Fencl, 2006

[a]Dotyky tvých [C]dlaní s [G]léty nestárnou,
[a]tma do mysli [C]vhání [G]minuty nás dvou,
[a]proč teď není [C]včera, kdo [G]umí vracet čas,
[a]pod sochou [C]anděla je [G]tichobol a mráz, je mráz[a][C][G]

Je prvního února a já šeptám, kde jsi,
když za oknem do dvora se prohánějí běsy,
šedodivný mračna pokorně se kají,
malý bílý slzy na sklo dopadají

[F]Kolik litrů [C]asfaltu [G]dělí naše [a]žíly,
[F]přes slzavý [C]údolí se [G]nedá [F]dojet [E]k cíli
[a]Kam jsme to jen [C]došli, vílo [G]z lesů vod a [E]strání,
[F]z podzimního [d]listí [E]až k jarnímu [a]tání [C][G/a][C][G]

Pro váhavý začátky, pro pálivý konce,
vymejšlím si pohádky a jsem za pitomce,
skrz temnotu noci, vidím, co bílý den skrývá,
není to jen pocit, že tu někdo tiše zpívá

Krvácí mi duše, krvácí mi slaně,
pod nánosy tuše, cítím tvoje dlaně
Proč se naše cesty, míjí jako vlaky,
když ty mě máš ráda a já tebe taky

Proč se naše cesty míjí jako vlaky,
když ty mě máš ráda a já tebe taky

Zlomený blues

Ondřej Fencl, Ondřej Fencl, 2002

[E7]Šel jsem, měl jsem rozedranou duši
[A7]flašku, tašku co neměla uši,
[E7]krok sem, krok tam, [H7]bylo mi to vlastně [E7]fuk. [H] [B] [A] [G]
[E7]Místo tebe měl jsem jenom vodku,
[A7]v zadní kapse užmoulanou fotku,
[E7]z dob kdy byl jsem [H7]podle tebe dobrej [E7]kluk.

Jó to byly fantastický časy,
když jsem viděl tvoje dlouhý řasy
jak se míhaj centimetry od mejch rtů.
A nejen řasy, ale taky duše
bejvávala jako velká nůše,
do který jsem házel miliony snů.

[G#7]Byl jsem, žil jsem a teď je mi strašně,
[c#]nejde tady o nějaký vášně,
[F#]chtěl jsem, dřel jsem, [A7]nezůstalo z toho [H7]nic.
[E7]A tak jsem vzal poslední dvě stovky,
[A7]koupil jsem si flašku becherovky
[E7]a pak vodku, [H7]aby toho bylo [E7]víc.

Láska praská stejně jako kůže,
směj se, ptej se, kdo mi za to může,
klekni, řekni, jestli je to jenom sen.
Hele vole, vim, že realita
je to.. mě to za srdíčko chytá,
vidim hvězdy a přitom je bílej den.

Černej chlápek mezi nima krouží
a teď za mě nějakou mši slouží,
dej sem kbelík, nejsem evangelík, HEJ!
Je mi jedno, co bude a bylo,
vyzvracím teď nějaký to kilo,
byl jsem, jsem a budu zamilovanej.

Sen

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2001

[D]Otevřel jsem okno koukám
[G]že se sakra venku něco [D]děje [G]
[D]stromy kvetou před očima
[G]nebe se jak Charlie Chaplin [D]směje [G]

Sníh se někam vytratil a
ptáci zpívaj líp než Pavarotti
po trávníku poskakujou
děti jako osminový noty

[C]K zimnímu [H/G]spánku [C]zima se [H/G]chystá
[C]nemá už [H/G]sílu [A2]mizí a taje
sim
odchází k horám tam si je jistá
na hradě jiná vlajka už vlaje

[D]Je to [G]jako sen [h]když ti [A]do oken
sim
slunce zazáří den se vydaří
všechno ožije zima dopije
do dna svoji číš a zem je slunci blíž

Otevřel jsem okno dejchám
svěží vzduch a nechce se mi zpátky
mezi stěny baráku kde
vzdálenosti jsou tak strašně krátký

Tak ruku v ruce sám se sebou
toulám se a nevnímám co bylo
jsem sám ale jsem rád že aspoň
počasí mě dneska potěšilo

(mezihra)

Je to jako sen, když ti do oken…

Dům v plamenech

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1994

kapodastr na 3.

[E]Plameny [G]volizujou stěnu [D]politou [E]olejem
[E]aby chytnul [G]celej barák [A]petrolejem to [H7]dolejem
[E]hnedle na to [G]různý hořlaviny, [D]papír, taky [E]klacků pár
[E]za pět minut [G]barák hoří [D]a už houkaj [E]na požár

A už jsou tu požárníci, vyskakujou z vozů ven
ať se snažej, jak se snažej, barák hoří plamenem
do stříkaček dali jsme jim benzín, takže oheň jen podpořej
zbytky starý barabizny proto v klidu dohořej

Tak jsem vyhrál svojí válku, podpálil jsem vlastní dům
kamarádům, tátům, strejdům, romům, předkům, skinheadům
všem těm říkám: nepalte dům, nechte ho raděj v klidu stát
nemůžu teď nikdy bydlet vařit uklízet spát

Beruško

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl

kapodastr na 3.

[a]Beruško, [a4]zoufalý [a]černo [a2]ucpává [a]póry, [a4] [a] [a2]
[a]vyrostly [F]ve mně [G]ohromný skalistý [a]hory, [a4] [a] [a2]
[a]Beruško, [a4]chtěl bych je [a]holejma [a2]rukama [a]zdolat, [a4] [a] [a2]
[a]na nejvyššim [F]vrcholu [G]stanout a hlasitě [E]volat [E7]

/:[a] [G] [F] [E]:/ [a] [a4] [a] [a2]

Beruško, jestlipak chápeš o co tu běží,
snažim se ty hory zdolat a ono sněží,
Beruško, třesu se zimou, ale nejde se vrátit,
zkusim si cestu na vrchol trošičku zkrátit

//: Nejde to [a]nejde, mrznou mi [F]ruce,
tělo i [C]duše, já umí[G]rám,
Beruško [a]moje, jsi moje [F]všechno,
mně by se [C]chtělo neumřít [G]sám :// [a]

Beruško nemůžu dejchat, rve mi to plíce,
padám Ti k nohám, v očích mi zhasínaj svíce,
Beruško i kdyby slunce přestalo svítit
a hory světa chtěly se do nebe zřítit

Budu Tě mít opravdu rád,
jsi moje láska, jsi v bouři prám,
pro Tebe jen budu dál hrát,
jedině s Tebou nebudu sám

Chce se mi říct tu větu vět,
která je vyšší než největší zeď,
každej z vás ji tisíckrát čet,
mně je to jedno, raz, dva, tři, teď:

...

Nejde to nejde, mrznou mi ruce...

Chce se mi říct tu větu vět...

Hvězda

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1997

[e]Sama tiše [G]stojíš pod [D]černou oblo[A7]hou,
[e]nad sebou máš [G]hvězdy, co [D]svítit nemo[A7]hou,
[e]nad sebou máš [D]hvězdy
[G]a taky [A]v sobě hvězdu [H7]máš.

Ta hvězda je věčná a život v sobě má,
život, co tě smutnou i šťastnou udělá,
tiše v tobě září
a ptá se proč se smutná zdáš

[C]V duši svítí [G]hvězda, co [D]má být nad hla[a7]vou,
[C]všude sebou [G]nosíš svou [D]hvězdu sála[a7]vou,
[C]proč jí ale [G]skrýváš, hvězdy ti za [a7]to nemů[H7]žou.

Déšť se lije z nebe a hvězdy zhasíná
a ta hvězda v tobě taky usíná
tak ji rychle probuď,
neskrývej hlavu do dlaní.

Nebuď pořád smutná, zkus se zase smát,
rozsviť svojí hvězdu, ať je jak žhavej drát,
užívej si světa,
zapomeň na svý zklamání.

V duši svítí hvězda...

Drahá matko má

Filip Venclík/Filip Venclík, 1993

[d]Drahá [C]matko [d][F]už musíme [C]jít,
na [d]cestě [C]kupec[A][d]budem [C]brát a [d]bít.

Už musíme jít, na cestu se dát,
na cestě kupecký budem loupit a krást.

Budem loupit a krást, však jedno slibujem,
že nikoho tam nezabijem

A když zabijem, bude to člověk zlý,
nikdo se nedozví, že v temném lese spí.

Hadí song

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1994

//: [C]Jsem [C#]slizkej, [C]jsem [C#]ošklivej, [C]plazim se [Eb]po [C]zemi ://
//: [Eb]smr[B]ti [c#]se nevyhne [G]nikdo, kdo [C]do cesty [C#]připlete se [C]mi : //

[Eb]Mám [B]pohyblivý [B]žebra, [c#]žádný [B]nohy, [Ab]žádný [G]stehna,
[C]tak na mé [C#]tělo [C]člověče [C#]nešlapej, [C]jinak budeš [Eb]brzo pod [C]zemí.

Mám pohyblivý žebra…

Píšu ti

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2001

kapodastr na 2.

[a]Píšu ti [e]psaní, [F]tuž je mi [a]zbraní,
[F]vylejvám [a]svůj vztek [e]na kousek pa[e]píru
[a]proč pořád [e]váháš, [F]proč se tak [a]zdráháš
[F]tak mi to [a]řekni a [e]rozejdem se [a]v míru

[C]Já tě [G]miluju, [F]tak si boty [C]obuju
[F]vyrazím [C]do ulic a [G]opiju se [C]džinem
[F]pak se [G]rozhodnu, [F]nožem se [C]probodnu
[F]a na onom [C]světě [e]možná spolu [a]splynem

Píšu ti dopis, jen strohej popis
toho jak žil jsem a jak teď žít už nejde
až ti to dojde, tvůj kámoš pojde
a v modrym nebi snad se s tebou sejde

Já tě miluju…

Píšu ti psaní, snad tě to raní
až pošta ranní přiveze ti parte
nejsme už v kině, láska je svině
usínám navždy bez úsměvu na rtech

Já tě miluju…
… //: A na onom světě možná spolu splynem ://
A na onom světě otrávim se plynem.

Boží trest

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1998

kapodastr na 5.

[a]Slunce se [e]ztrácí, [a]vojsko se [e]vrací
[C]armáda [G]zaléhá [a]do pytlů [e]spacích
[a]za svitu [e]loučí [a]hlasy [e]poroučí
[C]do stanů [G]vojáci [a]zej[e]tra to [a]skončí

[F]Nepřítel [C]padne v [G]noci či [a]za dne
[F]jistě už [C]víme, [G]že zvítě[a][e]me
[a]šavle a [e]meče [a]krev proudem [e]teče
[C]za touhle [G]představou [a]vo[e]ják se vle[a]če

Generál mizí usíná s vizí
že zase zvítězí taktikou hmyzí
jak komár v letu rozptýlí četu
krve se napije z rudého květu

Náhle ho budí v srdci ho studí
armádu napadli ďáblové rudí
hrdě se bije, však nepřežije
a pán Bůh u řeky ruce si myje

Go Johnny Go (Nedvědi nevědi)

Chuck Berry/Ondřej Fencl, 2000

[A]Nedvědi zas rozjíždějí párty snů,
Franta křičí od kytary na Honzu,

[D]Honza se cpe dopředu, Franta by taky rád,
[A]bejt pořád jen dvojka už ho začíná štvát,
[E]ale přesto rozjíždějí párty snů,
[A]František řve od kytary [E]na Hon[A]zu:

/:Go, go Johny go, go, go:/ (4x)
to je show

Diváci si vyžadují přídavek,
Franta dostal v zákulisí pohlavek,
navrhnul, že přidaj píseň František,
Honzu z toho začal svědit podbřišek,
přidávat se bude píseň Honzova,
sjedeme si refrén pěkně od znova.

Go, go Johny, go, go, go
jestlipak nám zasólujou

Po koncertě Franta řekl: Honzo dost,
hrát dál dohromady to je pitomost,
Honzu z toho všeho málem trefil šlak
na kytaru sám neumí, je to tak,
Franta je teď na vrcholu hitparád,
tak si pojďme novej refrén zazpívat

Kauboj Džou

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2000

[G]Po louce [D]žene se [e]na koni [C]kauboj,
[G]na hlavě [D]sombréro [G]má, [D]
[G]ve městě [D]měl malej [e]proklatej [C]souboj
[G]a teď do [D]pustin [G]zdrhá

Hory má před sebou, šerifa v patách
a kůň už nemůže jít,
pěnu má u huby, na zem se natáh,
tak ho kauboj nechal být.

[C]Velkej strach [G]mám, [D]jsem na ně [G]sám,
[C]uteču jim [G]do hor, [D]to vám [G]povídám,
[C]když mě [G]doženou, [D]souboj s nima [G]dám
[C]jsem [D]přece [G]kau[D]boj a [G]plný [D]kolty [G]mám [D] [G]

Patrola s šerifem rychle se blíží
a hory daleko jsou,
kauboje u pasu revolver tíží,
má velký štěstí ten Džou

Najednou ze strany rudí se blíží,
indoši kámoši jsou,
šerifa zaženou s Džouem se sblíží,
má velký štěstí ten Džou

Indiánka brambor sází,
po Džouovi očka hází,
za chvíli už se Džou žení,
nepůjde s šerifem do vězení

Kříže

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1999

[e]Rytí[D]ři [e]na [D]ko[G]ních [C/G]nocí [G]uhá[D]ní,
[e]vesni[D]ce [e]dran[D]cu[G][C/G]nemají [D]stá[e]ní,
[e]na so[D][e]br[D][G]ní, na [C/G]příl[G]bách [D]kříže,
[e]kdo se [D]jim [e]po[D]sta[G]ví, [C/G]ten dob[D]ře [e]ví, [f#/e]že

[G]Pošlou ho [D]ku [e]ze[D]mi, [e]nej[D]dou [G]sem v [C][D]ru,
[e]chtějí [D]nás [e]o[D]brá[G]tit [C/G]na ji[D]nou [e][f#/e]ru.
[G]Vzhlížíme [D]k [e]ne[D]be[G]sům, [e]hle[D][G]me [C/G]spá[D]su
[e]náš Pa[D]ne [e]je[D]di[G]ný, [C/G]znič tu[D]hle [e]chasu.

Křičejí pohané: "Do pekla s vámi!",
šíří tu nepravdy, šíří tu fámy,
že je jen jeden pán tohoto světa,
prý se jmenuje Bůh, no to je věta.

"Alláh je jediný, Alláh je vládce.",
to na ně vykřičím rychle a krátce.
Ať si mě zabijou za pravdu moji,
Alláh mě zachrání, já se nebojím.

Lízátko

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2003

[a]Koupil jsem Ti lízátko moje kamarádko v černym
[b]tak to bylo nakrátko v tomhle odpoledni [a2]pernym
koupil jsem Ti lízátko na Vltavě tajou ledy
[c7]koupil jsem Ti lízá[G7]tko – [a2]NAPOSLEDY

Moje milá slečno „Ká“ máte oči jako studny
zní to jako pohádka. Možná jsem byl příliš nudný
kdybych tu hru uměl hrát nebylo by nebe šedý,
spálil jsem se tisíckrát, stejně zkusil jsem to –
NAPOSLEDY

Na úpatí Petřína hledám v písku Tvoje stopy
slzy padaj do klína začínám se trochu topit
nejistota cloumá tmou, jako dítě se tu houpu
drželas mě nad vodou. Teď se koupu

Mý poslední lízátko roztejká se v žáru
koupil jsem Ti lízátko a ty děláš za vším čáru
nevěřím už na lásku, černej kámen v srdci nosím
ještě jednu procházku – PROSÍM

Ještě jednu procházku spolu dojdem na rozcestí
na chatrnym provázku visí moje štěstí
dej mi ještě minut pár všude kolem padaj skály
potom mě ten strašnej žár definitivně spálí

Koupil jsem Ti lízátko a chtěl jsem za to Tebe
v pravý ruce trsátko, levou dokresluju nebe
pohoupej mě miláčku nebo tady zhynu
můj optimismus nezemřel…jen dostal rakovinu

Pohádka

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2003

kapodastr na 2.

[a]Splín a uplakaný [c]počasí
[G]padá mi na řasy [d]první jarní sníh
[a]čas odklepává [c]vteřiny
rozestlaný [G]peřiny [e]pohltily [a]smích

[F]Řeky proud [C]uvnitř těla [G]bolí
[F]do moře [C]teče plnej [G]soli
jako moje [d]oči rozmazaný [a]slzy
je [F]pozdě [E7]anebo [a]brzy

Spát, zapomenout na mraky
uvěřit v zázraky, tak rád bych žil
smát se nejenom navenek
ve víru myšlenek najít svůj cíl

Noc uzavírá prázdnotu
dál vstříc jdu životu v bláhových snech
kříž, to je moje znamení
na cestě kamení, pod hlavou mech
Bolí mě vzpomínky i snění
tak kdy už přijde rozhřešení
hluboko, hluboko v bezedný díře
drtím svý srdce do hmoždíře

Sny to je moje prokletí
na začátku století, na kraji srázu
strom samotinkej na poli
za chvílí povolí větru a mrazu

Život mi pod rukama klouže
kam šlápnu, všude samý louže
pohádka končí jako vždy špatně
poslední psaní v nebeský šatně

Odcházíš

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2001

[D]sen, jen pravda [C]ukrutná
a [e]chvíle, která [h]přišla nějak [A]sama,
Bůh [D]ví, proč už ti [C]nechutná,
na [h]jednom světě [A]pobejvat tu s [D]náma

Do [A]očí slzy [C]nesou tu [G]zprávu, že [D]končíš,
do vla[A]sů, [C]skrejváš svůj [G]pohled, já [D]vím
[h]já to [A]vím, že se [e]loučíš,
[D]vím, že už [F]nic [C]nezmě[D]ním

Snad spíš, snad už mě nevnímáš,
už kráčíš někam tam, kde zvony znějí,
ten kříž, co v ruce ukrýváš,
tě vyprovodí tam, kde už tě chtějí

Odcházíš a já chtěl bych tam nejradši s tebou
umíráš a já naposled cítím tvůj dech,
ruce mě šíleně zebou,
když slyším smrt na schodech

Sen zlej snad jen se podobá
příběhu, co napsal život pro mě,
jsem stín, rozpadlá nádoba,
když ploužim se jak duch po prázdnym domě.

Do rukou beru věci, co jsou pořád tvoje,
za oknem vidim oči tvý rozsvícený,
zavírám dveře do pokoje,
smutný a unavený.

Zrcadlo

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2002

Hodinky v ruce svý zpocený zahřejvám
jsem strašně nervózní, zem nohou rozrejvám,
skleněná výloha je moje zrcadlo,
usmívám se do něj, hraju si divadlo.

Tvářím se kysele, trochu jak okurka,
čekám až dorazí ta moje Sněhurka,
minuty utíkaj jak běžec na trati,
začínám podléhat podivný závrati.

Čtvrt na šest, půl šestý, do pytle, do háje,
řekli jsme v celou na konečný tramvaje,
asi se zasekla u ňáký bouračky,
jenže já jsem z toho úplně na sračky.

Dávám jí pět minut, pak to tu zabalim,
půjdu do hospody, strašně se nakalim,
by všichni věděli, že jsem moc smutný,
miláčku přijď a nebude to nutný.

Nepřišla a já jsem splnil, co slíbil jsem,
smíchal jsem bechera s fernetem citrusem,
pak trochu voděnky, víno a pivečko,
a jdi mi k šípku nehodná děvečko.

Nalil jsem do sebe nejhorší patoky,
teď klečím u cesty a bliju do stoky,
život je posranej jak schody na půdu,
já na tom zkurvenym světě už nebudu.

Rum anebo špek

autor textu, melodie ani rok vzniku nejsou známi

[C]Seděli tři [F]dřevorubci [G]v lese na klá[C]dách,
[C]povídali, [F]když tu jeden do [G]ruksaku [C]sáh,
[C]vytáh’ flašku [F]rumu [G]a začal z ní [C]pít,
[C]ti dva když to [F]viděli, [G]chtěli mu jí [C]vzít.

/: [C]Hej, hej, hej, hej, [F]hop a [G]chtěli mu jí [C]vzít :/

Tady máte kunčofti já vám tu flašku dám,
a to ještě nevíte, co dál v ruksaku mám,
sáhl do něj podruhý a než bys něco řek,
vytáhnul dva krajíce a mezi nima špek.

/: Hej, hej, hej, hej, hop a mezi nima špek :/

Tak seděli a hodovali pod modrou oblohou,
za chvíli však byli ale zase na nohou,
jeden řekl tohleto a druhý opak řek,
hádali se co je lepší, rum anebo špek.

/: Hej, hej, hej, hej, hop, rum anebo špek :/

Kytka

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1995

Vyrostla kytka na kraji pole,
za pár dní zmizela, zvadla, ty vole,
vyrostla další trochu víc vpravo,
za pár dní zmizela, zvadla, ty krávo.

Vulgární píseň už je na konci,
vole, ty krávo, to jsme pitomci,
že se zabýváme květinou z pole,
kravnáte, balvane, konec, ty vole.

Oběšencův vítr

Ondřej Fencl, Martin Přeček/Ondřej Fencl, Martin Přeček, 1996

Vítr bere skoro všechno,
co jsem si kdy nakradl,
i ty poslední zbytky kůže,
jó vítr, vítr, ten za to může

Refrén:
/:Jó, jó, to je ono,
jó, jó, to je pech:/

Jsem tady oběšenej za zločiny,
který jsem za život napáchal,
jó vítr, vítr, ten za to může,
že už nemám ani cár kůže,
jenom kosti, jenom kosti,
a zbytků masa se supi zhostí.

Ref.

Ohníček

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1995

V pokojíčku útulném v jednom bytě v Rakousku,
hoří bílá záclona, pěkně kousek po kousku.
Sedí pod ní holčička, v ruce drží sirky,
v pravidelných intervalech propaluje dírky.

Dřevěná skříň u záclony pomalu se vznítí
bílý klavír z Itálie taky brzo chytí.
Oheň už se přenáší na červenou poličku,
kde má táta schovanou s papírkama bedničku

Refrén
Na papírkách číslíčka desítky i stovky,
padesátky, dvacítky i pětitisícovky.

Holčička se usmívá, pomalu se zvedne,
ze zdi sundá hasičák a zase si sedne.
Líně zmáčkne kohoutek, kolem sebe stříká,
a veliký ohníček pomalu zaniká.

Pak se na zem rozvalí, holčička malinká,
když se vrací rodiče, tak už klidně spinká.
Vyděšen je tatínek, zděšená je máma.
"To maj´ zato, že jsem musela bejt doma sama!"

Ovečka

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, L.I.D., 1998

Běžela ovečka vzhůru do kopečka,
dělal z mladýho berana blbečka,
neběhej beránku za blbou ovečkou,
zajdi si pod kopec na chladný pívečko.

Vyvalil beránek baculatou bečku,
v tu ránu zapomněl na blbou ovečku,
chlastal svý pívečko, pitomá ovečko,
kdyby ti za něco stál, tak by se neuchlastal.

Párek

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl

[D]Ahoj kamarádi
[C2]koupil jsem vám [G]dárek
[e]plnotučnou hořčici a
[D]zabalenej [G]párek
opečem ho spolu
doma na sporáku
anebo ho utopíme
s okurkama v láku

Proč se na mě všichni
divně usmíváte
na hlavu se klepete a
něco si šeptáte
koupil jsem vám párek
tak z něj radost mějte
v hořčici ho povozte
a do nosu si dejte

Párek je maso
a maso je třeba
nemůžete pořád snídat
kaši a chleba
ahoj kamarádi
tak já zase pudu
vemte si ten párek
a pozdravujte Rudu

A dejte mu taky
toho párku kousek
vždyť je chudák živej
jen z rohlíků a housek
a když si dá housku
s kouskem mýho párku
jistě bude blahořečit
mýmu super dárku

Ptáci

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1998

[D]Na pařezu [a7]vprostřed lesa [D]seděli dva [a7]ptáci,
[D]bavili se [a7]o holkách [D]jako dva puber[a7]ťáci,
[G]že jedna z pěti [e]sester, [G]co jmenuje [e]se Ester,
[C]je celkem hezká [G]holka, ale [A]teď má zrovna [D]práci.

Musí letět do Afriky vrátí se až zjara,
což je přes rozpočet ptáka Vendelína čára,
pták Vendelín ji totiž chtěl pozvat v zimě k sobě
a ona se odstěhuje zrovna v týhle době.

[C]Ptačí život [G]je jako [D]ten lidský,
[h]stejně zvrh[G]lý, [A]stejně exotický,
[F#]že jsem na ně krátký, to [A]je věta,
[B]vystřižená [A]z jinačího [D]světa.

Když tady vychází slunce, u nich zase zajde,
co když si tam Ester někoho jinýho najde,
pták strčí hlavu do písku jak do trouby pekáč,
Ester bude okouzlená, jakej je to sekáč.

Ještě že má slečna Ester nejnovější mobil
a taky skrytou kameru, co Vendelín vyrobil,
přidělal jí na křidýlko bedničku co fotí,
aby si moh’ zkontrolovat, jestli se tam krotí.

Ptačí život je jako ten lidský...

A pták Jarda, co si vedle Vendelína seděl,
věděl něco, co se Venda nikdy nedozvěděl,
že totiž ta Ester, co lítá se strnady,
s jedním z nich si zahrává za Vendovými zády.

A jak tam ty dva seděli a vedli řeči ptačí,
kočka co se schovala si řekla, že to stačí,
vyskočila, chytla Jardu a už si ho nese,
pták Vendelín, ten se radši rychle schoval v lese.

Tak teď Jarda v břiše kočky leží,
v lese už je zima, občas sněží,
Vendelín dál čeká na svou lásku,
co má svůdné pírko na ocásku.

Sbohem kamarádi

Filip Venclík/Ondřej Fencl, 1993

Sbohem kamarádi, já už musím jít,
uspávací víno neměli jste pít,
neměli jste pít,
neměli jste pít.

Sbohem kamarádi, nechte sny si zdát,
já v hlubokym lese budu se vám smát,
budu se vám smát -cha,chá-,
budu se vám smát.

Sbohem kamarádi, já už musím jít,
příště až se sejdem, budeme se bít,
budeme se bít,
budeme se bít.

Sbohem kamarádi, já už musím jít,
uspávací víno neměli jste pít
neměli jste pít,
neměli jste pít.

Smutná píseň o česači bavlny

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1999

[G]Sen se mi [h7]zdál, že [C]nemoh’ jsem už [D]dál,
[G]hlava se mi [h7]točila [C]a já se jen [D]smál,
[e]smál jsem se [h7]životu, [C]co jsem dosud [D]žil,
[F]jindy než [C]ve snu bych [D]na něj nemys[G]lil.

[G]Narodil [h7]jsem se v [C]zaprášenym [D]domu,
[G]nevim už [h7]kdy a [C]ani nevim [D]komu,
[e]sotva jsem se [h7]rozkoukal, [C]už jsem šel na [D]pole,
[G]česal jsem [h7]bavlnu [C]pořád v jednom [D]ko[G]le.

Tam na těch polích uvěřil jsem v Boha,
když poslali mě do školy a já z ní vzal roha,
utekl jsem do hor bez jídla a mapy,
za pár dnů mě našli šerifovi chlapi.

Odvedli mě dolů a tam mě krutě zbili,
musel jsem pak pracovat, dokud jsem měl síly,
spal jsem jen pár hodin a jed jsem jednou denně
a to bylo těžký, těžký zatraceně.

A tak jsem jednou v létě ukořistil pušku,
samotnýho šéfa vzal jsem si na mušku,
akce povedla se, zmizel jsem jim v lese,
jenže jsem moc stahanej a kůň mě sotva nese.

Usínám v sedle a hlava se mi točí,
šerif z mý stopy nespustí oči
a už vidím jezdce, jak se za mnou ženou
a pak vostrou kulku z pušky vypálenou.

Ještě cítím ránu a pak vidím záři,
malinkýho pána s úsměvem na tváři,
podává mi ruku, že mě tady vítá,
okolo něj krásnej bílej anděl lítá.

Sokol

Filip Venclík/Filip Venclík, 1993

[d]Na vysoké [A]jedli [d]sedí sokol [C]zla[F]
[d]nemůže on [A]vzlétnout, [d]je tam přiko[A]va[d]
[A]je tam přikova[d]

Nemůže on vzlétnout, je on polapený
//: stříbrným řetězem je tam přikovaný ://

Uviděl ho uhlíř, hned sekérečku vzal
//: v ten řetěz stříbrný aby on ji zaťal ://

Nesekej uhlíři v ten řetěz stříbrný
//: to ji radši zatni do mý hlavy smutný ://

Vzpomínky

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2000

[A]Na tvoje vzpomínky mlha [A2]zapomnění padá stále [A]níž [A2]
[A]kladeš si podmínky a [A2]co se děje ve mně netu[A]šíš

[G]Tichá láska [D]mezi námi, [A]růže kvetou dál
[G]věčný rady [D]tvojí mámy [A]čert už aby vzal
[G]zahoď někam [D]všechny fámy [F]nikdo není [C]král
[E]až do konce [f#]světa bych tu [G]s tebou takhle [D]stál

Tvoje vlasy vítr laská a já bych se hned tím větrem stal
v trávě malá sedmikráska šeptá, abych za ruku tě vzal

I když se teď hodně bojím, za ruku tě chytám
že u tebe neobstojím s tím už nepočítám
usmíváš se, pryč jsou časy kdy tvůj pohled studil
chci abych se z tohohle snu nikdy neprobudil

Najednou jsou tvoje oči jasný jako voda v horskym plese
i když to tu dobře známe, přesto zabloudíme v černym lese

Jdeme spolu ruku v ruce jako Adam s Evou
já tě držim pravou rukou, ty mě zase levou
pryč jsou časy, kdy tvý vlasy jen vítr směl hladit
pryč jsou časy, kdy musela sedmikráska radit

Zakázaný ovoce

Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1997

[E7]Když je cesta [A5]zakázaná, [E7]nikdo po ní [A5]nepoleze,
[E7]raději to [A5]vezme bokem [E7]anebo se [A5]autem sveze,
[G]když je cesta [A]zakázaná, [G]ňákej trouba [A]se vždy najde
[E7]na cestě je [A5]velká díra, [E7]spadne do ní a [A5]pak zajde. [E7] [A5] [E7] [A5]

Ono se to lehce řekne, zakázaný nejlíp chutná,
jenže když jste potom v díře, tak je vám to celkem putna,
kde se asi stala chyba, hloubáte a přemýšlíte,
zakázaný chutná hořce, to už teďka dobře víte. ([E7] [A5] [E7])

Jsem ale [G]vůl, proč jsem tam [A]lez,
chcípnu ta[G]dy jak vzteklej [H7]pes.

Když už naději jsem ztrácel, náhodou šel dělník kolem,
chytnul mě a pokáral mě a potom mě nazval volem,
v nemocnici odborníci fixují mi zlomeninu,
nikdy víckrát neokusím zakázanou zeleninu.

Jsem ale vůl, proč jsem tam lez,
umělej kloub, brzo mi zrez.